Datum konání: 01.- 04. srpna 2007

Sestava Vazounů: bylo nás mraky, včetně dětí a manželek.

Jako zkušení vodáčtí matadoři jsme si i letos před sebe postavili nelehký cíl. Zdolat jednu z nejtěžších řek světa – Colorado. Abychom si situaci ještě ztížili a dostáli tak pověsti Vazounů, vzali jsme s sebou jako přítěžek manželky a děti. Někteří z Vazounů si přece jen nebyli jistí, zda-li jsou na tak extrémní výpravu dobře připraveni a ulehčili si situaci tím, že nechali doma buď manželku nebo děti. Všichni věříme, že se podobné úlevy, tak nehodné Vazounů nebudou příště opakovat. Výprava začala na parkovišti u hypermarketu Globus v Chomutově hromadným startem. Jako mazaní lišáci jsme se rozhodli postavit první tábor na konci první etapy, abychom stany stavěli pouze jednou. Po příjezdu do vesnice Královské Poříčí (nebo tak nějak) jsme po dalekosáhlých konzultacích s rómským obyvatelstvem konečně našli kemp a zjistili, že volné místo je už jen na příjezdové cestě. To by spoustu dobrodruhů dostalo na kolena, ne však Vazouny. Cestu jsme prostě zabrali a tábor vybudovali na ní. Nakonec se ukázalo, že to byl náš nejlepší tábor. A protože už byl čas, naladili jsme nástroje (3 kytary) a zbytek večera prospívali a propili. Nutno podotknout, že to byla jediná obrana proti přízemním mrazíkům, které nás překvapili zcela nepřipravené. Ti z nás, kteří měli spacáky do minusových teplot druhý den nechápali ty z nás, kteří si vzali spacáky se zónou pohodlí od 17 do 21° C. Ale chudý hladovému přece nikdy nevěří ... Zvláštní hold za tento večer patří kytaristů, kteří dokázali hrát jednu a tu samou písničku třemi různými způsoby, aniž by poznali, že spolu neladí, Martínkovi Barthovi za to, že poctivě odzpíval veškeré písničky svého tatínka (a maminka by se jistě nad některými podivila) a také Číčovi a Šembovi, kteří zpívali usilovně dál, i když ostatní už spali a večer odtroubili songem Dresy bílé !

        Druhý den jsme se v Kynšperku celkem bez problémů nalodili na rafty a zahájili zdolávání řeky Colorado. Cestou jsme několikrát zastavili doplnit zásoby a dopřát si klobásku a pivečko. Při plavbě jsme potom poctivě dodržovali pitný režim, doplňováním hladiny alkoholu z vlastních zásob. Zpestřením byl muž přes palubu, z kterého se vyklubal malý Bárthík, který pak zbytek dne prochodil v převleku za potulného mnicha. K večeru jsme dorazili zcela vyčerpání do již postaveného tábora v Královském poříčí a po lehké hygieně (samozřejmě nemluvím o Čihácích, kteří zakončili dvě hodiny trvající očistný proces nanesením antibakteriálního gelu na celé tělo) jsme po skupinkách odešli do místní restaurace na večeři. Zde nás mile překvapili tím, že našli stůl, kam jsme se všichni vešli a dostatkem proviantu a piva. Hojně jsme toho využili. Bohužel toho dne jsme byli tak zničení, že po návratu jsme se odebrali do stanů promrznout další noc. Pouze pár Vazounů si dalo na kuráž nějaké to pivčo a frťánka „Čegevary“u stánku v kempu. Ani nevím, zdali zazněla fanfára Dresy bílé, ale je to pravděpodobné.

        Třetí den ráno se kemp vylidnil a my jsme zde zbyli sami. Abychom si ukrátili čas čekáním na ty privilegované z nás, kteří měli povolení přejíždět (některým jiným Vazounům nebylo uděleno!), obsadili jsme kempovou hospůdku a provoláváním slávy kapitánu Jacku Sparrowovi (jen Číča stále provolával slávu kapitánu Morganovi ... ???) jsme se propracovali k veselé náladě, která nám vydržela celou etapu. Cílem druhé etapy bylo vybudování 2. tábora v Lokti. Na řece nás překvapilo několik záludných jezů, které jsme však bravurně zdolali a také věrný přítel člověka - pes, který se ztotožnil s rodinou Čiháků natolik, že opustil svou dosavadní rodinu a utekl za svou novou láskou na raft. Po dojezdu do kempu v Lokti jsme poznali, jak milý byl kemp v Královské poříčí. V Lokti byla hlava na hlavě a pro všechny tyto lidi pouze dva dámské a tři pánské záchody. Stany jsme postavili na místě, které mělo uprostřed ohniště (pozitivní zpráva) a vedle stan dvou uprchlíků z psychiatrické léčebny (negativní zpráva), kteří nás celý večer obšťastňovali svou přítomností. Večer začal opečením zakoupených buřtů, což se k ránu ukázalo jako fatální pochybení, protože díky tomu několik Vazounů strávilo část noci a rána na nepříliš vábném kempovém hajzlíku. Tragickým momentem večera byl nedostatek alkoholu, který nastal něco po desáté. Ale přesto dostal večer spád díky naším dvěma sousedům, kteří za účinné asistence Ludi nazpívali píseň pro další pokračování superstar. Záznam tohoto skvostu má Luďa na svém mobilu. Seanci jsme rozpustili kolem druhé.

        Třetí den ráno, po zvládnutí střevních problémů jsme vše zabalili do barelů a vydali se na cestu do Karlových varů. Cestou jsme se zastavili na jídle v překrásném údolíčku, ale bohužel narazili jsme zde pouze na pařížskou restauraci U Maxima, kam byl vstup povolen pouze ve fraku, který nikdo z nás neměl. Pro náš nuzný zjev a šat se nás obsluze zželelo a nalila nám do misek polévku, kterou jsme s chutí zhltli a zaplatili za ní jako v Lounech za večeři pro dva při svíčkách. Vzhledem k hlasů z kuchyně, které měli lehce ruský přízvuk jsme si reklamaci odpustili. Po celkem klidné plavbě jsme dorazili do Karlových Varů, kde bohužel část Vazounů zapomněla, kdo jsou a kde jsou jejich kořeny a vzdala etapu těsně před koncem jenom proto, že se objevil jez a reptání posádek. Bohužel musím konstatovat, že předčasné konce vazounských akcí se stávají již pravidlem a černou skvrnou na vazounském štítě. Je třeba se vážně zamyslet, zda-li toho mají Vazouni zapotřebí. Nicméně, závěr výpravy proběhl v klidu a všichni se domů vrátili v pořádku naplněni zážitky a dojmy. Proto nezbývá, než všem účastníkům výpravy Colorado 2007 poděkovat za jejich přátelskou toleranci a skvělého ducha a vyhlásit výpravu novou, tentokrát velice nebezpečnou, s názvem KONGO 2008.

Vodě zdar, Kongu zvlášť !