Standa, Šemba, Vinca, Pája, Miminko, Číča, Luďa-Čenda, Petr-švagr, Milánek-bratránek, Zdeněk-bobr, Jirka-hoblík, Radek-denťák, Milan-hasič.

Trasa:                      cca 51,238 km (viz. mapa)

Počasí:           polojasno, 17 ° – 21° C (mohlo být o trochu tepleji)

Ubytování: penzion Na Staré pile (Na rozcestí) Dolní Chřibská č.p.17, 380,- Kč polopenze

Plánování a realizace tohoto řekněme cyklistického odpočinkového výletu po krásách Českého Švýcarska, započalo již v roce 2005, kdy Standa (neprozřetelně) navrhl, aby se další akce konala v Jetřichovicích a okolí. Jelikož to navrhl, byl jmenován vrchním logistikem. Na jaře roku 2006 mu to ještě nevyšlo (ve stanovený termín nebylo vzhledem ke svátku v DDR možné sehnat ubytování), ale v tento termín (září) to již propuklo. I přes mohutnou snahu některých vazounských jedinců podkopat logistické a psychické schopnosti Standy – např. Jarouš Musga (jedu, nejedu, jedu, nejedu....), Milan Hasič (neustále, že není jasno ohledně aut a jiných věcí), Luděk (přihlášení na poslední chvíli – Ludvo, pro příště, toto není cestovní kancelář – tímto přístupem nedostaneš slevu!!!) a dalších – byla celá monstrózní akce ku spokojenosti všech odstartována.

        Na poslední chvíli ještě někteří jedinci zkoušeli sabotovat a podkopat tuto akci (Jarouš nedostal doma vízum, Vinca obsáhlými poznámkami na téma „proč já vlastně jedu?“), ale to již byl dán průchod naplánovaným věcem. Je až neuvěřitelné, že nikdo nezaspal (Ludvo to jsi překvapil) a všichni měli podepsané vycházkové knížky a tudíž odjezd z Lovo resp. z LTM proběhl podle plánu a opravdu !!! jsme se setkali na dohodnutém parkovišti v Neštěmicích, kde jsme naložili Páju a Jaroušovi (neměl podepsanou vycházkovku) se podepsali na večer doma připravenou sádru na ruce. Jeho chatrná výmluva, že ho nastřelilo jakési dítě do zápěstí a tím došlo k zlomenině, nemohla opravdové Vazouny nechat na pochybách (to si musíš Jarouši rozmyslet zda je ti přednější teplo rodinného krbu nebo tlupa drsných kamarádů ve sprše...).

        Po krátké sympatické zastávce na kávičku v Markvarticích jsme i přes malé bloudění dojeli na místo do Dolní Chřibské. Zde došlo k seznámení s p.Bartošem – vedoucím, a po aklimatizačních procedurách bylo vyraženo tak asi v 10.00 hodin (?) na cestu.

        Cesta nezačala zrovna optimisticky neboť po 100 m Standa dofukoval kolo a po 300 m jsme zabloudili. Myslím, že je to pomalu na zápis do gvínesovky. Námi absolvovaná zkratka ve stylu „máme se vrátit – nemáme se vrátit“, kdy opět propukali snahy odepřít loajalitu vůdci, a došlo i na tlačení kol přes houby (mimochodem v neuvěřitelném počtu!!!) a pařezy, měřila asi 5 km. Jak to tak bývá opět jsme vypluli tam kde jsme začali a pak krátkým sjezdem k bodu  nazvaném „U Sloupu“ jsme se vydali na tu správnou trať. Zde za závorou začala krásná lesní asfaltová cesta, kde nejezdila auta a pouze neutuchající Zdeňkova chuť na houby, kdy simuloval neopravitelný defekt na zadní ose jeho kola, trochu kazila naše okouzlení.

        Cesta končila na rozcestí označeném na vůdcově mapě názvem „Na Tokáni“. Nikdo netušil jak se toto označení nesmazatelně zapíše do historie této akce. Šembovi se zde rozsvítila očíčka při pohledu na protijedoucí skupinu, ve které poznal lovosické a litoměřické spoluobčany (i přes jeho celkem sympatickou snahu vyměnit část vazounů za sympatičtější jezdkyně a tudíž si zajistit příjemnější večer, k wechselu však nedošlo). Zdeňka zde přemohla houbová vábnička a prohlásil, že kolo  je rozbité a dál už nepojede, ať jedeme a on se vrátí a bude sbírat houby. Po našem odjezdu mu došlo, že se u nás dostal na spodní patra tabulky střelců, a jako „zázrakem“ opravil kolo a počal nás stíhat (marně, jelikož jsme to předpokládali a schovali se i s koly do hospůdky – cha,cha,cha). Nesmazatelně se určitě nápis Na Tokáni zapsal Vincovi, ale o tom až později.

        Z Tokáně jsme krásným sjezdem lesním úvozem pokračovali k loupežnickému hradu Šaunštejn. Po jeho ztečení a rozvalení posledních zbytků hradu některými Vazouny (neuražte se) bylo pokračováno k prvnímu depu (občerstvovací stanici) na Mezné Louce. Zde nás marně vyhlížel  Zdeněk (alespoň to tvrdí), ale jelikož jsme byli dobře maskováni restaurací (myslím, že mohu směle říct, že nám v tu chvíli patřila) a on prý měl vybitý mobil (chtělo by to něco nápaditějšího), tak jsme se nepotkali.

        Zde nás také opustil Vinca, který prohlásil, že toho má dost a počká na nás v Jetřichovicích – jak to dopadlo se dočtete později.

        Po obídku a pivečkách následoval krásný sjezd do Hřenska – což byl „Check point Charlie“ (bod obratu). I přes zájem Standy nebylo občerstvení ve Hřensku uskutečněno a prozatím skončilo veselí v tlupě. Pouze Šembovi se zalesklo v očích (zase) neboť následoval cca 2,5 km výšlap do Janova okořeněný výfuky několika předjíždějících aut. Přesto pár spadlých řetězů nemohlo zastavit vazounskou lavinu vzhůru krpálem do penzionu „Pastis“ (spíše se měl jmenovat „hřbitov“), kde nám všem značně zvedla náladu sklenice Pilsneru. Dále vedla cesta přes Janov (Radek Stehlík nechtěl zastavovat v penzionu „U Stehlíků“) a obec Růžová k další perle na trati -  Kamenickou stráň. Zde jsme absolvovali  lesní sjezd strmou kamenou strání k Dolskému mlýnu („Pyšná princezna“) a po jeho prohlídce jsme rychle uháněli do Jetřichovic, kde již dlouho (jak jsme předpokládali) čekal Vinca. Číčovi to však nedalo a naschvál (aby se o něm vědělo) si píchl přední duši, a tudíž následovala výměna a zdržení (u něj jsme si už zvykli). Nakonec jsme dorazili k penzionu „Jeloma“, kde jak bylo domluveno čekal Vinca.

Vinca

        Vyhradil jsem pro tohoto Vazouna zvláštní odstavec, neboť to co dokázal zajistilo jeho nehynoucí slávu (nikoli posměch) a nesmazatelně se zapsal do vazounských historických análů....

Jak již bylo řečeno, rozloučili jsme se s tímto domnělým zbabělcem (prohlásil, že je unaven a nemohl by s námi jet tak dlouhou trasu) v Mezní Louce s tím, že mu byl udán směr – ba dokonce mu byla svěřena kopie vůdcovi mapy – a s všeobecným názorem, že nemůže zabloudit. Nezabloudil, ale patrně pod dojmem letních slev v DDR odbočil na obec (bohužel již zaniklou) Zadní Jetřichovice (nikoli Jetřichovice – to je jiná obec) a po hraniční anabázi (přestřelce) s německými celníky se vrátil neznámo kudy „Na Tokáň“. Po nekonečných peripetiích a přelézání stromů a pařezů dorazil na pokraji sil na smluvené místo v Jetřichovicích asi 5 minut před námi.... . Na jeho několikrát přetočeném tachometru se ručička zastavila na neuvěřitelném čísle 865 km!!!!

        To vše je ještě přibarveno jeho nově zde prezentovaným názorem „proč vlastně jezdíme do hor a ne na rovinky?“. Tento názor prezentoval nejen prostřednictvím e-mailových zpráv, ale byl také součástí přednášky při cestě autem a večer po jízdě. V součtu s tím vším – Radku klobouk dolů před tvou vůlí...

        Z Jetřichovic (po palačinkách, topinkách, kávičkách a pívečkách) vedla trasa další naplánovanou perlou – Pavliným údolím – kde krásné kořenové scenérie podtrhla malá říčka Kamenice, jejíž ostrý přechod nemohl zabrzdit snahu Vazounů dostat se k vytouženému cíli. Obcí Studený naše banda jen prolétla a po zdolání stejnojmeného vrchu jsme se již ocitli v našem penzionu.