Vazouni se rozhodli uspořádat prodloužený víkend i pro své drahé polovičky a děti, pro první ročník vybrali řeku Vltavu .....

Původním cílem expedice byla řeka Lužnice, ale počasí rozhodlo jinak. V úterý večer jsme rozbili tábor na břehu Lužnice u Třeboně, shlédli jsme fotbal v místní hospodě a plni optimismu a odhodlání na druhý den jsme šli spát. Bohužel ráno někteří slabší a nevyrovnaní jedinci při pohledu na vzedmuté vody Lužnice ztratili odvahu a co hůř, šli to ihned ukázat svým drahým polovičkám. A hned jsme tu měli vzpouru, kterou kapitáni posádek svým důvtipem vyřešili přesunem na klidnější Vltavu. Po úmorné organizaci (zde se poprvé ukázaly Milanem navržené přesuny našich aut jako neuvěřitelný vopruz, který nás vyčerpával každý následující den ráno i večer !) jsme k večeru vyrazili na téměř nepotopitelných raftech z Vyššího Brodu na první etapu, která končila v kempu v Rožmberku. Jízda po řece nás nadchla, dokonce i ti slabší jedinci ztratili obavy a užívali si. Ovšem po příjezdu do kempu bylo po kochání. Stejný nápad sjet řeku mělo přibližně 1 238 459 občanů EU a všichni stanovali ve stejném kempu. Pro většinu z nás, svátečních vodáků, to byl depresivní a děsivý zážitek. Stany asi 10 cm od sebe, fronty na mytí, fronty na čůrání i na velkou potřebu a jediná hospoda narvaná k prasknutí. Každý z nás vyřešil tento stresující zážitek po svém: Čihákovi se pečlivě omyli, namazali a navoněli (po té tento rituál opakovali v každém kempu), Rudolfovi se otužovali v řece, švagr s rodinou nedělali nic, protože asi tři hodiny stavěli svůj stan – hrad. Přesto večer většina Vazounů skončila u alkoholu, s kterým se jako správní mořští vlci nemazlili a svým drsným chlapským zpěvem oblažovali tábor do pozdních nočních hodin. Druhý den sice někteří museli čelit soudnímu procesu vedeného vlastní admiralitou, ale jako vždy jsme situaci zvládli a po dalším autopřesunu tam a zpět jsme vyrazili na druhou etapu, která končila v kempu Pískárna. Tento kemp byl asi nejpříjemnější z těch, které jsme navštívili. Večer se k nám přidal Milánek – bratránek, který se ukázal jako slušný tahoun a dokonce, neznalý poměrů měl snahu radit K600T, jak strážit a ošetřovat táborový oheň, což se ukázalo, jako velmi riskantní činnost. Nakonec Milánek poznal, že nestačí a stáhl se zpět ke své láhvi. V pátek ráno opět přesun tam a zpět a hurá na vodu, čekala nás poslední, nejdelší a nejkrásnější etapa přes Český Krumlov do kempu Zlatá koruna. Naše posádky, již perfektně sehrané, a naše nepotopitelné ledoborce zdolaly s pravým vazounským nadhledem všechny jezy, i ty zdánlivě nesjízdné. Dokonce zbyl čas i na prima oběd na břehu řeky. Ke konci etapy jsme spojili všech 6 raftů dohromady a nekontrolovatelně jsme se řítili po Vltavě jako plovoucí ostrov. Kemp Zlatá koruna nasadil všem ostatním kempům opravdovou korunu ! Opět se zde sešlo všech 1 238 459 občanů EU, aby se všichni večer ožrali cca 10 m od našich stanů. Aby nám vodácký bůžek naznačil, že ne vždy musí být celé dny slunečno a teplo, přihnal večer obrovskou bouřku, která za dvě hodiny stihla vytopit téměř všechny naše stany. Některé posádky proto daly přednost spaní v autech před stany. V sobotu ráno byli už někteří z nás v těžké depresi (dentista a Šemba), takže ihned po odevzdání raftů i s posádkou ujeli zpátky do civilizace. Ostatní Vazouni s posádkami strávili příjemný den v Českém Krumlově, kde vyhodnotili expedici Orinoko 2006 a vyhlásili expedici Colorado 2007. Jasný důkaz nezlomného ducha Vazounů !

Je třeba zdůraznit, že ani v tak extrémních podmínkách, ve kterých se expedice Orinoko 2006 pohybovala, nedošlo mezi Vazouny ani mezi posádkami k žádným nesrovnalostem a sporům, naopak se projevily všechny obdivuhodné vazounské vlastnosti, jako je obětavost, odvaha, houževnatost a týmový duch, ale především neuvěřitelný nadhled v každé situaci !

Zvláštní poděkování zaslouží posádky jednotlivých raftů za trpělivost a odvahu svěřit své mladé životy do rukou naprostých vodáckých laiků, jako jsme byli my !

Proto přátelé: ORINOKO 2006 JE MRTVO, AŤ ŽIJE COLORADO 2007 !