Jak jsme slíbili v závěru červnové akce ze Sedmihorek, tak jsme učinili. Ve dnech 9.a 10. září 2005 jsme absolvovali obdobnou akci jako v červnu. Byli jsme v trochu jiném složení (Vinca, Šemba, Milan hasič, Zdeněk, Standa, Radek, Petr, Jarouš a Pája), ale pro pracující chlapy od rodin je vždy těžké se domluvit tak, aby termín vyhovoval všem. Trasa byla téměř totožná, ale k etapovým cílům jsme přijížděli z jiných směrů. Opět byl výjezd na hrad Valdštejn, opět byla zastávka v Čertoryjích (k tomu ještě později), opět byla klobása s pivem na hradu Kost a opět jsem se všichni vrátili do kempu Sedmihorky.

V brzkých ranních hodinách při výjezdu jsme již věděli, že tentokrát nad námi počasí nevyhraje a že termín je naplánován ideálně. Po příjezdu do Sedmihorek jsem okamžitě lezli na kola a  vydali se do prvního stoupání na hrad Valdštejn. I přesto, že Pája již neměl dětské kolo tak hned na začátku zjistil, že kolem to nebylo. To ale ještě nikdo netušil co nám náš kamarád Milan připravil v Krčkovicích – Čertoryje za překvapení. No prostě jsme absolvovali tu provazovou prolejzačku, někteří bez větších problémů a někteří na pokraji svých sil. Pak jsme se krásně najedli a napili a vyrazili na další etapu končící na hradu Kost. I tam jsme se řádně posílili a několikrát od našeho vůdce Milana vyslechli, že jsme přejeli odbočku směřující do nádherného údolí, která by nás ušetřila jednoho kopce. Všichni jsme mu říkali, že máme natrénováno, ale on mlel pořád svou. Po nějaké chvilce odpočinku jsme šlápli opět do pedálů a zvesela jsme si to směřovali k Branžeži. Jednoznačně jsme se všichni shodli, že tohle byla nejlepší zastávka z celé trasy. Koupání na začátku září,navíc po několika desítkách kilometrů, opravdu stálo za to. No posuďte sami. Pravdou je, že místní rybáři a nejen ti, byli z našich nahých zadků celkem vedle, ale pochopte, mokré věci jsme fakt mít nechtěli. Po skvělém osvěžení jsme rozjeli svá kola směrem k Turnovu a následně pak do poslední hospůdky s příjemnou zahradní restaurací, která byla už jen několik kilometrů před očekávaným cílem. Jak je zřejmé z fotky, i zde si někteří z nás dávali odpolední svačinku v podobě neplavců (utopenců) a samozřejmě jsme se všichni povzbudili pivem na poslední kilometry. Návrat do kempu byl znamenitý a rychlý, všichni jsme totiž spěchali na povinnou hygienu před večerním posezení v restauračce. Očekáváni bylo vetší než skutečnost. Unaveni po téměř 70km a několika minutách na prolejzačce, jsme po jídle všichni odpadli a těšili se na „zasloužený odpočinek“.

Ani tato akce se nedá hodnotit jinak než úspěšně. Největším písmem se z této akce zapsala Vincova zlatá vidlice a Páji neohrožený výkon na prolejzačce. No co, léto už pomalu končilo a v hlavách všech přítomných to šrotovalo, co se všechno odehraje na další akcí.